Moniko, uplynulá sezóna pro tebe byla v židenickém dresu "prozatím" poslední. Co tě vedlo k rozhodnutí přerušit kariéru.
K mému rozhodnutí vedlo více důvodů. Zejména to bylo mé zdraví. Jistě jste si na zápasech všimli "módního doplňku" v podobě tejpu na mé ruce, se kterým jsem začala od loňské sezóny nastupovat, a který zpevňuje předešlé a také aktuální zranění. Málokdo ví, že jsem celou sezónu odehrála s přetrhaným vazem...ale srdci a hlavě neporučíš! (smích) Mezi další důvody patří zejména dokončení vysoké školy, práce a chuť do florbalu jako taková.

Je ti teprve 24 let, vlastně máš celou kariéru před sebou. Nebojíš se, že ti budou chybět tréninky, zápasová zátěž nebo spoluhráčky?
Mám-li být upřímná, bojím. Od svých 4 let, kdy jsem začala se sportovní gymnastikou, jsem zvyklá fungovat v tělocvičnách, na cestách, a v tréninkovém koloběhu. Lidé, které na tréninku potkáváte se postupně stanou vaší druhou rodinou. S některými se respektujete, z jiných se stanou vaši dlouholetí přátelé. Tak třeba mě holky někdy pozvou na trénink, až mně nebo jim bude smutno.

Do klubu si přišla před 5 lety, to už je nějaká doba. Co byl pro tebe nejsilnější zážitek v židenickém dresu?
Nejsilnější zážitek je těžké vybrat! První extraligový gól, vysněný extraligový hattrick, vstřelený gól jednomu z nejlepších týmů světa - švédskému Pixbu Wallengstam, přátelská utkání s národními týmy Japonska a Austrálie, týmové emoce z vítězství (nepopsatelná euforie). Moji fanoušci, zejména má rodina. Neúnavně fandící máma, babičky a tátovy slzy hrdosti, jsou zážitky, které přebijí snad úplně všechno! Po mém zranění, lidé, kteří mi opravdu chtěli pomoci. Zejména pan doktor Igor Čižmář, který se postaral o nápravu mého prvního zranění a fyzioterapeutka Lenka Holakovská, která mi v rámci rehabilitací kreativně vymýšlela třeba "florbalový trenažér" a jiné vychytávky, abych mohla brzy zpátky mezi mantinely, děkuji!!!
Žádný z těchto zážitků bych tu ale nepsala nebýt lidí, se kterými jsem tohle všechno prožila, takže děkuji i všem židenickým (úsměv).

Sluší se zeptat i na opak. Tedy na co budeš naopak vzpomínat nerada?
Než jsem začala s florbalem, dělala jsem sportovní gymnastiku, která byla jen o mně. Co si každý natrénuje, z toho pak může těžit. Florbal je sport, kde sice záleží také na jednotlivcích, ale v první řadě je to o kolektivu, a jak moc každý jedinec obětuje pro to, aby daný kolektiv fungoval a zlepšoval se.
Za sebe tedy nebudu příliš ráda vzpomínat na špatný, respektive rozdílný přístup některých spoluhráček, občasnou váznoucí komunikaci, taky některá rozhodnutí trenérů a "protrápené" play-down.

Je něco, čeho za svého působení v Židenicích lituješ, že sis nezkusila, nezahrála?
Když se budeme bavit mezi mantinely, tak v Židenicích jsem začínala jako obránce a až poté jsem se přesunula do útoku. Ve svém prvním klubu jsem strávila jeden zápas i v bráně, takže mám vyzkoušené všechny posty a žádný mi není cizí (smích).
Jediné čeho lituji, je to, že jsem ze sebe nedokázala dostat tolik, kolik jsem si představovala a chtěla.

Je nějaká šance či naděje, že by ses ještě vrátila k florbalu?
Návrat k florbalu nechávám otevřený. Bohužel toto rozhodnutí nezáleží příliš na mně, ale na mé ruce... Nicméně minimálně letních turnajů s týmem Slepičího gangu, které si vždycky moc užiju, se vzdát nehodlám! Zbytek ukáže až čas (úsměv).

Budou tě fanoušci moci vídat v nějaké jiné roli v klubu?
Pokud bychom se v budoucnu s vedením Židenic na něčem dohodli, nevylučuji, že by mě fanoušci mohli vidět i v jiné klubové roli. V nejbližší době mě ale bude možné potkat na tribuně při domácích zápasech Židenic!

Proběhla nějaká rozlučka se spoluhráčkami?
Žádná úplně oficiální rozlučka neproběhla ale myslím, že i tak jsme to nejen "horkými malinami" párkrát zapily, hlavně teda já. Víc bych to raději nerozebírala (smích).