Florbal Židenice oznamuje ke konci sezony velkou novinu. Sekretářka klubu a trenérka přípravky Šárka Stará opouští loď Florbalu Židenice a vydává se naproti své další životní etapě. Židenická srdcařka se rozhodla udělat velkou změnu a sezóna 2023/2024 je tak pro ni poslední v židenické organizaci. Co Šárku k tomuto rozhodnutí vedlo? Kam se přesouvá? A bude klubu alespoň částečně nadále pomáhat? Čtěte v rozhovoru, aby vám žádné důležité informace neunikly!

Šáry, tvé dlouholeté působení v Židenicích je u konce. Jaké máš pocity?

Je to opravdu velká část mého života, kterou jsem florbalu zasvětila a hrozně moc energie a času jsem věnovala tomu, aby vše v klubu fungovalo, aby rostl a rozvíjel se. Takže je to velmi těžké loučení.

Proč ses rozhodla tuto dlouhou životní etapu ukončit?

Vnitřně jsem cítila, že potřebuji změnu, že je toho florbalu v mém životě už moc a pokud to takhle půjde dál, tak by se mně mohl florbal zprotivit, což bych rozhodně nechtěla. Jak většina ví, tak manžel Jirka trénuje ženy, já trénuji přípravku, elévky a minipřípravku, nejstarší syn Martin chytá za dorost a juniory, Kuba hraje za starší žáky a Anička za starší a mladší žákyně. To je celkem 9 kategorií, takže společný víkendový oběd máme za sezonu opravdu málokdy. Svůj volný čas jsem trávila na tréninkách a zápasech s cizími dětmi a na moje děti, které už odrůstají z věku, kdy jsou ochotni podnikat aktivity s rodinou, nebyl čas. Takže se těším, že budu mít víc času na rodinu, budu mít čas se jet podívat na zápasy svých dětí, nebo se jet projet na kole, ať už s rodinou nebo s kamarády.

Skončit po tolika letech asi pro tebe nebylo jednoduché rozhodnutí.

Bylo to hrozně těžké rozhodnutí. Kromě samotné změny oboru a návratu ke stavebnictví a profesi, kterou mám vystudovanou, mě zlákala i nabídka vyššího finančního ohodnocení, jiných zaměstnaneckých benefitů a vyhlídka volných víkendů. Poslední dobou Florbal Židenice dělá hrozně moc akcí, mnohonásobně se zvedly příjmy a výdaje, zvýšily se počty zaměstnanců a tréninků, takže mně přibylo opravdu hodně práce s účetnictvím, dotacemi, atd. K tomu 3x týdně od 15 do 18 tréninky mládeže, o víkendech turnaje a jiné akce, takže skutečně málo volného času.

Po oznámení tvého konce vedení klubu jsi prohlásila, že klub už je dospělý, vyspělý a že věříš, že se s tvým koncem popere v pohodě. Stále s tím souhlasíš?

V klubu pracuje spousta schopných lidí s velkým potenciálem. Klub je finančně stabilní, má dostatek hráčů a trenérů. Pokud lidé v klubu budou dělat svoji práci s vášní a nadšením jako doposud, tak věřím, že vše bude fungovat. A navíc je svým konzervativním přístupem nebudu v jejich rozletu přibržďovat (směje se).

Jakou cestu ve tvých očích Židenice za těch 20 let ušly?

Ta cesta je dlouhá, až neuvěřitelná. Na počátku byla parta mladých lidí, která v tělocvičně v židenickém Sokole hrála florbal pro radost a jednou týdně zašla na pivo a jednoho dne se v hospodě domluvila, že přihlásí družstvo mužů do ligové soutěže. Za rok či dva jsme přihlásili družstvo žen a pak první mládežnické družstvo a pak další a další a další. Když našemu Martinovi bylo 5 let, tak jsme založili přípravku a uspořádali historicky první turnaj JM ligy přípravek v Sokole. Myslím, že to bylo v roce 2012, v té době jsme práci pro klub dělali já, Víťa, Maty a Jirka, ve svém volném čase a zadarmo. V klubu trénovalo pár trenérů (Loski, Verča s Míšou, Kabe) za nějakou symbolickou měsíční odměnu. Zlom přišel v roce 2015, kdy jsme měli již kolem 300 členů a rozhodli se osamostatnit se od židenického sokola a fungovat samostatně jako spolek. V roce 2014 jsem se vracela po mateřské do architektonické kanceláře a zjistila jsem, že nejde stíhat vše (péče o rodinu, zaměstnání a po večerech florbal). Takže jsem se rozhodla prohodit práci (architekt) a koníček (florbal) a florbal se tak stal mojí fulltime prací a architektura koníčkem. Za těch posledních 10 let rostl počet členů, počet zaměstnanců, počet tréninků, pořídili jsme mantinely, dodávku, zařadili jsme se mezi top 30 klubů v ČR. Ženy až na jednu sezonu hrály Extraligu. Do soutěží přihlašujeme kolem 20 družstev, mládežnickou strukturu máme kompletní v klucích i holkách, v klubu pracuje 30 trenérů. Samozřejmě, že nejsme dokonalí, spousta věcí se nám nedaří (např. vlastní zázemí). Na druhou stranu jsem ráda, protože kdysi jsem prohlásila, že budu moct v klidu zemřít, až budou mít Židenice svoji halu. A to ještě nechci!

Co ti bude nejvíce chybět?

Nejvíc radost dětí z pohybu a vstřeleného gólu, jejich úsměvy, fórky, slzy a upřímnost. Samozřejmě můj realizační tým a ostatní mladí trenéři, se kterými trávím dost času a díky nim si připadám mladší. Klubová a florbalová komunita, ale z té doufám nevypadnu úplně.

I nadále v klubu zůstává tvůj manžel Jiří v roli prezidenta a trenéra ženského A-týmu a i tvé tři děti Marťa, Kuba a Anička. Je tak asi jasné, že Židenice budeš i nadále podporovat, že?

Vždy budu podporovat rodinu. Rodina pro mě je a vždy byla na prvním místě. Florbal Židenice je součástí našeho života, takže pokud bude Florbal Židenice dodržovat a ctít své hodnoty (které jsem pomáhala vytvářet), tak ho podporovat budu.

Dokážeš florbal a Židenice úplně vypustit z hlavy? Jak tě známe, tak si myslíme, že ne! Budeš klubu nadále k dispozici jako pomocná ruka?

Nedokážu ho vypustit z hlavy, byl dlouho součástí mého života a všechny děti hrají florbal a manžel je nadále prezidentem klubu. Ráda pomůžu nebo poradím pokud bude potřeba.

Když se ohlédneš zpět za těch několik let, které jsi klubu obětovala, který rok považuješ za ten nejúspěšnější a proč? Případně co hodnotíš jako nejdůležitější milník v židenické historii?

Nejúspěšnější nedokážu říct, bylo jich určitě víc. Ráda vzpomínám na sezonu 2018/19, kdy jsme byly s holkama (dorky+žákyně) na turnaji ve Falunu. Hrály jsme playoff 1. ligy dorostenek, dětí byl dostatek v klucích i holkách. Vše vypadalo, že funguje a pak přišel covid a dost věcí se změnilo. Jako milník však považuji období 2007-2009, kdy ženy postoupily do Extraligy a rok na to muži do 2. ligy. Tehdy jsem po porodu hrála za B-tým nebo dokonce C-tým (v ženách jsme měli 3 družstva a super kolektiv). Manžel hrál za muže a jezdila jsem mu s malým Martinem fandit.

V Židenicích jsi zastávala několik pozic, např. pozici sekretáře, která zahrnovala rozmanité činnosti, také jsi trénovala mnoho kategorií. Za celou tu dobu, jaká práce tě nejvíce bavila, naplňovala a dávala smysl?

Nejvíc mě naplňuje trénování. Mám radost z toho, když někoho něco naučím, nezáleží na tom jestli je to kotoul, první oblouky na sněhu nebo dribling s míčkem. Jsem kreativní, takže mě dále baví vše, kde můžu svoji kreativitu uplatnit, od vymýšlení celotáborovky po tvorbu diplomů atd. Ráda posouvám věci dopředu a to se dařilo a naplňovalo mě. A samozřejmě společné zážitky z příměšťáků, tréninků a turnajů je to, co mně nikdo nevezme a vždy na to budu ráda vzpomínat. Mám ráda kolektiv, pohyb, přírodu a to vše mně florbal dal.

Kus života jsi věnovala židenické mládeži. Trénovala jsi dívky, dlouhé roky se věnuješ přípravce. Trenérská práce tě hodně naplňuje, že? 

Kromě mužů a juniorů jsem trénovala snad všechny kategorie. Některé jen chvíli nebo jen v roli asistenta. Každá kategorie má své pro a proti. Trénovala jsem i výběry dorostenek ČR, což bylo super, pracovat s těmi nejtalentovanějšími hráčkami (Anička Brucháčková, Nela Sikorová) a velký rozdíl oproti trénování v klubu. Nemohla jsem tomu však kvůli práci pro klub věnovat tolik času, kolik bych si představovala. Nejvíc mě však baví tréninky malých dětí, protože se rychle učí nové věci, rádi si hrají a já si taky ráda hraju a k pohybu je trenér nemusí nutit. 

Pauzu si ale dáváš i s trénováním, je to tak? 

Ne tak úplně. Chtěla bych chodit 1x týdně na trénink malých dětí, pokud to budu časově stíhat, budu na to mít dostatek energie a bude mě to stále naplňovat.  

Pamětníci si vzpomenou, že jsi kdysi začínala i v roli hráčky a dokonce jsi byla u postupu žen do Extraligy. Jak na hráčskou kariéru vzpomínáš?  

Měli jsme super kolektiv, užili jsme si spoustu zábavy na turnajích a cestou vlakem či auty na turnaje. Velkou část našeho týmu tvořily holky z jedné třídy na gymplu, které s florbalem neměly žádné zkušenosti, takže vše bylo poprvé (první turnaj, první ligový zápas, první gól, poprvé v brance, první výhra, vítěz ligy). Nějak si prostě pamatuji většinu věcí, co v mém životě byly poprvé. Nejhorší byla letní příprava, nerada běhám a dříve to bývalo jen o běhání, to jsem na florbalu neměla ráda.  

Moje začátky s florbalem jsou opravdu pravěké. Golmanská výbava se skládala z volejbalových chráničů, na tom šusťáky, mikina, mládežnická hokejová helma a tenisky. Na turnajích čas běžel na monitoru připojenému k PC, skóre se otáčelo na tabulce pro volejbal. Zápisy z utkání byly papírové a každé pondělí jsem je osobně vozila na sekretariát ČFbU. Florbal vypadal úplně jinak než dnes. Anička, která je mladší žákyně, je na tom technicky líp, než já tehdy v ženách.  

Kariéru ti nakonec ukončilo zranění kolene, je to tak?  

V roce 2005 jsem byla na plastice předního zkříženého vazu kolene, takže jsem tam měla půl roku pauzu. Ten vaz jsem si přetrhla, ale už někdy v roce 2000 na lyžích, takže jsem celou dobu hrála s ortézou a zkoušela, jestli koleno bude držet, ale nedrželo. Po operaci jsem pak chvíli hrála, pak jsem byla těhotná, pak jsem chvíli hrála a pak byla zase těhotná. V roce 2009 to byl můj poslední zápas v Extralize. Třetí těhotenství přišlo hned po druhém, takže to jsem se už ani nestihla vrátit a začala jsem trénovat. Takže bych to spíš nazvala, že moji hráčskou kariéru ukončilo rodičovství, ale značný podíl na tom mělo špatné koleno a věk.  

Alespoň trochu se k hraní vracíš, a to na pravidelné lize rodičů. Plánuješ se jí nadále účastnit?  

Moje klouby to běhání moc nedávají (možná bych to svoje kulhání nenazývala ani během). Jednou za měsíc se to ale přežít dá, takže mám v plánu se na lize rodičů občas ukázat. Každopádně na kole mě určitě uvidíte častěji, tam klouby tolik netrpí. Každopádně na akcích Florbalu Židenice mě určitě uvidíte a navíc budu mít i čas si s vámi popovídat, když tam nebudu pracovně, ale jako rodič, hráč a fanoušek.

Je něco, co bys chtěla členům a fanouškům vzkázat?

Sportujte, je to super!

Šáry, děkujeme ti za rozhovor a přejeme ti hodně štěstí v tvé nové práci a věříme, že se i nadále budeme potkávat na klubových akcích a zápasech!

K této velké změně se vyjádřil také manažer organizačního úseku a především Šárky dlouholetý kolega Lukáš Konvičný: "Šárka v klubu zanechala velkou stopu. Je jedním ze srdcařů, kteří pomohli Florbal Židenice dostat tam, kde je nyní. Za což jí patří obrovský dík. Jak Šárka zmiňuje v rozhovoru, věřím, že je naše organizace už dostatečně vyspělá a zkušená na to, aby tuto změnu zvládla. Každopádně Šárka nám bude jak pracovně, tak hlavně lidsky chybět. Určitě se budeme dále potkávat na klubových akcích, loučíme se v dobrém, což je hlavní. Šáry, ať se ti daří v nové etapě!"

#SarkoDekujeme!