Do Brna jí zavedlo studium vysoké školy v roce 2010. Tehdy jí bylo jako brankářce ve Vítkovicích sděleno, že potřebuje větší herní vytížení, které ji ostravský tým nemohl zaručit. Navíc vzhledem k velké vzdálenosti bylo logické, že by si měla najít angažmá v Brně. A tak se ocitla v Židenicích. Dita Ondrejková v klubu začínala jako extraligová brankářka. Časem se pustila do trénování mládežnických kategorií a postupem času díky svým profesním zkušenostem začala, jak sama s oblibou říká, mudrovat do čím dál více věcí. Například do marketingu, který posunula na úplně nový level. Zasadila se například o radikální obměnu vizuální identity. Florbal Židenice změnil svůj háv do růžovo-černých barev a hlavním symbolem se stal Drak. Několik let byla taktéž součástí širšího výkonného výboru. Jak vzpomíná na rok 2010 a její začátky v Brně? "Ten příběh je takový omšelý. Mířila jsem za studiem do Brna a bylo mi doporučeno hostování v extraligových Židenicích. Vtipné je, že tehdejší trenéři neměli prakticky ponětí o maturujících hráčkách v jiných extraligových klubech. Já jsem někdy mezi lety 2008 a 2009 byla v kontaktu s Martinem Kabátem, který dostal Židenice do Extraligy a já s ním dělala rozhovor pro ženský florbal.cz. Tehdy jsem se na něj obrátila, on mě nasměroval na Marka Loskota a Jirku Vidláře, tehdejší trenéry. A já, čerstvá bronzová medailistka z Extraligy, jsem se chtěla co nejlépe prodat, poslala jsem jim tak svůj sportovní životopis. Což byla mimochodem první věc, kvůli které se holky v kabině zasmály na mou adresu."

Dita primárně do Židenic přišla chytat ženskou Extraligu. V áčku nastupovala 4 sezony, kvůli vážnému zranění kolene však muselo jít hraní stranou. Kromě trénování dorostenců a starších žákyň si tak přibrala starost o sociální sítě. "Působení v Židenicích mi ukončilo hráčskou kariéru. Nemyslím to vůbec zle a hořce, jen jsem se místo florbalového hřiště přesunula více do kanceláře a získávala cenné pracovní zkušenosti, které mi dodnes pomáhají. Začala jsem se starat o sociální sítě a psala jsem i články, ale je to takový pravěk, že už si přesně nevzpomenu. Rozhodně jsem v době zranění pravidelně psala textové online přenosy a strašně tím vysí*ala polovinu týmu."

O několik let později se začala více zapojovat do řízení oddílu. Pracovala na rozvoji nových projektů, zviditelnění klubu, zkvalitnění celého marketingu, ale podílela se také na dalším směřování oddílu jako takového. "V roce 2016 jsme si řekli, že jestli z Židenic má v rámci Brna vyrůst konkurenceschopná organizace, je třeba z gruntu něco změnit. Tímhle jsem se dostala k tomu, že jsem začala z nevolené pozice více hovořit do strategického směřování klubu. Oficiálně jsem pak fungovala jako propagační pracovník na zhruba čtvrtinový úvazek. To znamenalo ledacos. Od správy sociálních sítí, přes vymýšlení projektových utkání (Návraty domů), po snahu o zlepšování interní komunikace."

Ono zmíněné zranění kolene bylo velmi zásadní pro Ditin rozvoj profesní kariéry. I díky tomu totiž nyní může pracovat pro hokejový Třinec. "Kysele vzpomínám na moment, kdy jsem si urvala poprvé koleno. Nejzbytečnější skok v mém životě. Předzápasová rozcvička extraligového utkání, které jsem podle dohody s Mončou Měrkovou ani neměla chytat. Pamatuji si, jak svinsky to bolelo. Jak si mě asi minutu nikdo nevšímal, jak zdravotník v klidu čuměl do blba a já v sobě dusila neskutečnou bolest. Pamatuji si, že jako první za mnou přiběhl Mini (Martin Brouček, pozn. red.) a odnesl mě ze hřiště, přitom tam snad tehdy byl jako divák. Vzpomínám na ten moment v podstatě kdykoli, kdy se podívám do zrcadla, protože mi hodně změnil život. Bez tohoto zranění bych nikdy neodjela na půl roku do Finska a spoustu dalších věcí. Kdyby se tohle nestalo, pravděpodobně florbal hraju doteď a řekla bych, že rozhodně teď nesedím ve své kanceláři v Třinci," říká upřímně. Právě upřímnost Ditu perfektně charakterizuje. Vždy uměla říct narovinu, co si myslí a často se nebála ve svém slovníku najít nevybíravá slůvka. Holt se její moravskoslezské kořeny nezapřou!

Vzhledem ke svému profesnímu vytížení se Dita nemohla práci v klubu věnovat na více než částečný úvazek. A po přesunu z České televize do hokejového Třince v roce 2020 opustila židenický florbal úplně. Chybí ji angažování se do florbalu a plánuje se do Židenic vrátit? "V turbulentním roce 2020 jsem změnila práci, která je časově i psychicky náročná, prakticky mi nedovoluje se ve volném čase věnovat ničemu tak, aby z toho vznikl nějakému subjektu dlouhodobý užitek. Takže jsem prakticky bez rozloučení z týdne na týden skončila. Za klub mě bavilo hrát i pro něj pracovat, protože navzdory cestě pokus-omyl mi téměř nikdy nikdo neřekl: "nejsme pokusný králík". Nehrálo se na ego, vždycky šlo lidem jako Jirka, Šárka, Péťa, Lukáš, Mini, Dana, Šárka K., Vidli, Loski nebo Kabe, o to, aby prosperoval klub. Doufám, že v budoucnu ve svém už tak nevolném čase najdu minutu, kterou budu klubu moci zase věnovat, abych mu zase mohla pomoci."

Za deset let v Židenicích Dita zažila spoustu pozitivních momentů, ale logicky také negativních. Na jaké události nejvíce vzpomíná? "Určitě vzpomínám ráda na první postup do play-off v historii klubu. Na stříbrnou z Czech Openu v open kategorii. Na bronz osy týmu, který mohl dokráčet až do finále. Povedly se Návraty domů, podle mého dodnes hodně holek vzpomíná na to, jaké to bylo hrát v Uherském Brodě nebo Přerově před takovým publikem v bombastické atmosféře. Bohužel k té práci patřily i neúspěchy. Nepovedlo se mi dobře vyskautovat nebo spíš odhadnout některé posily pro extraligový tým. Klub to stálo peníze, které se mohly investovat jinak a lépe. Z pohledu člověka, co se kolem týmu pak dále motal, pak se strašně těžkým srdcem vzpomínám na březen 2020. Vedly jsme 2:0 ve čtvrtfinále play-off s favorizovanými Tigers a přišel covid... Doteď nechápu, že se z nabušeného celku, který směřoval do semifinále Extraligy žen, stal účastník první ligy žen. Tohle mě bolí, štve a mrzí. Kdyby nepřišla pandemie, ten tým je v semifinále. Třeba by pak Péťa neodešla, Kamil by neskončila kariéru tak brzy, Remi zůstala... Na kdyby se ale nehraje. Zbývá jen hořká pachuť, že se to holkám nepovedlo kvůli něčemu, co nešlo ovlivnit."

Ditě za působení v Brně přirostlo k srdci několik lidí. "Ráda jsem spolupracovala s lidmi, kterým šlo o prosperující organizaci a ne o vlastní ego na výdělek. Zdůrazním dvě jména. Jirka a Šárka Staří jsou duší klubu. Mají svoje mouchy, ale bez nich by Florbal Židenice neexistoval. Do klubu investují nejenom svůj čas, ale především srdce a duši. Oba dva umí naslouchat a podpoří věci, které mohou klubu pomoci růst. Je to Péťa, která to má podle mého stejně jako já, takže odříkaného chleba... Mini, protože je srdcař a rváč. Se Žáňou, Andy, Lúcou, Niki, Remi, Mončou, Vidlim...tahle generace lidí okolo Židenic. Uznávám, že to bylo moje mládí aka období twenties."

Klubu už bohužel nepomáhá, ale jeho fungování nadále bedlivě sleduje a stále je s některými "Žideničáky" v kontaktu. "Chtělo by to kýbl až dva popela, abych pravdu řekla. V pravidelném kontaktu nestíhám být ani s Žanet, natož s dalšími lidmi. Moje práce mě v posledních letech natolik vcucla do sebe, že jsem třeba uplynulou sezonu viděla tak šest florbalových zápasů. A to bylo mistrovství světa žen. Na-(ne)-štěstí je Kometa v Extralize, takže se do Brna nejméně dvakrát za sezonu dostanu. Takže jednu a více Plzní s holkama jako Andy, Hrášek a tak celkově s touhle gardou (Žanet, já na tebe nezapomněla, jsem je mi blbé tě furt zmiňovat!) alespoň díky tomu dám (směje se). Sleduji židenické sociální sítě, jsem ráda, že mě algoritmy FB a IG ještě stále vyhodnocují jako relevantního fanouška. Fandím holkám, z nichž dobré tři čtvrtiny už ani neznám, jsem moc ráda, že se vrátily zpátky do Extraligy."

Dita za dekádu v Židenicích odvedla hromadu práce a zanechala za sebou výraznou stopu. Na její píli a nápady ráda vzpomíná také současná sekretářka klubu Šárka Stará. "Dita si dokázala prosadit spoustu věcí. Vždy měla inspirativní nápady a spoustu energie posouvat věci dál. Díky jejímu působení se klub hodně zviditelnil a posunul. Dita nastavila v PR a marketingu laťku hodně vysoko. Prosadila změnu klubových barev na černou a růžovou a zásadní změnu loga na dnešní podobu. Díky ní máme nejhezčího maskota ze všech brněnských sportovních klubů! Právem ji tak patří místečko mezi největšími osobnostmi v historii klubu."

Dito, děkujeme ti za všechny roky dřiny a kvalitně odvedené práce!