Těsné hlasování o nejlepší hráčku měsíce ledna ovládla Monika Jahodová! Útočnice s číslem 46 získala nejvíce hlasů a porazila brankářku Alenu Večeřovou a obránkyni Martinu Valehrachovou. Monice Jahodové se v letošní sezoně poměrně daří, ve 20 zápasech nasbírala 15 bodů a je čtvrtou nejproduktivnější hráčkou týmu. "Jsem ráda, že za Židenice můžu hrát, nic mi tu nechybí," říká hráčka měsíce ledna. 

Po loňské sezoně, kdy pendlovala mezi třetí formací a lavičkou náhradníků, se napevno usadila ve druhé lajně, kde tvoří trio s dvojčetem Klárou a kapitánkou Jitkou Drápalovou. "Víceméně celou sezónu hraji v útoku s Klárou a kapitánkou Jíťou a jsem tak spokojená," chválí si spolupráci. V rozhovoru se také dozvíte, jaký je podle Moniky největší rozdíl mezi Extraligou a 1. ligou, na koho by ráda narazila v play-down, ale také jak vyplňuje svůj volný čas. 

Mončo, gratulujeme k vítězství v lednové anketě o nejlepší hráčku měsíce! Jaký je to pocit?

Děkuji moc, udělalo mi to radost a vážím si všech, kteří pro mě hlasovali!

Věděla jsi, že jsi vyhrála?

Já ty hlasy vůbec nesledovala, ale byla jsem zrovna na horách, a tak se to tam začalo řešit. Jeden člen naší skupinky se na to často díval, takže jsem to tušila.

Anketu na Instagramu jsi přesdílela, takže můžeme říct, že jsi chtěla jít vítězství trochu naproti?

To určitě ne. Upřímně by mě nenapadlo, že bych za měsíc leden mohla být hráčkou měsíce. Když mě Židenice někde označí, ráda to přesdílím. Jsem ráda, že můžu za Židenice hrát.

Získala jsi téměř polovinu hlasů. Kde se vzala tak početná fanouškovská základna?

Většina z toho jsou kamarádi nebo rodina. Ale dívala jsem se, že tam hlasovali i lidi, které ani moc neznám. Všem děkuji!

V Židenicích aktuálně působíš druhou sezonu. Jak zatím toto angažmá hodnotíš?

Jsem tu spokojená, mám radost, že tady můžu hrát. Mám v Brně vše, co potřebuji, nic mi nechybí. Jsem také vděčná za to, jaké mám spoluhráčky.

I nadále působíš také v týmu Aligators, odkud jsi do Židenic přišla, a to formou střídavého startu. V čem vnímáš největší rozdíly ve dvou nejvyšších ženských soutěžích?

Největším rozdílem je určitě rychlost hry. V 1. lize je na všechno mnohem víc času. V Extralize se člověk musí mnohem rychleji rozhodovat.

Zvítězila jsi v lednové anketě, je však potřeba uznat, že se týmu v lednu nedařilo. Pětkrát prohrál a přišel tak o šanci bojovat o play-off. Po loňském čtvrtfinále s Tatranem si tak poprvé v růžovo-černém vyzkoušíš i boj o udržení. Jak to vnímáš?

Ano, poslední dobou se nám nedaří, ale vnímám to jako další výzvu. Budeme dál pořádně trénovat a zvládneme to.

Co si myslíš, že týmu chybělo k postupu do nejlepší osmičky?

Myslím si, že je to tím, že máme úplně obnovený tým. Spoustu hráček skončilo, a tak to chce jednu sezónu na to, abychom tu příští byly zase v play-off.

Play-down vůbec nebude jednoduchá záležitost. Koho byste si do play-down přály? 

Ano, nebude, určitě si to uvědomujeme. Já sama bych si přála hrát proti Bulldogs, ale to nejvíce záleží na následujících dvou zápasech. Myslím si, že je pro nás nejdůležitější srovnat se v hlavě, protože naše hra mi nepřijde adekvátní k výsledkům zápasů.

Do konce základní části zbývají ještě dva zápasy, proti Startu a Jičínu. V prvních vzájemných zápasech jste se Startem těsně prohrály, Jičín jste naopak porazily. Oba zápasy budete chtít před play-down určitě zvládnout.

Každý zápas chceme vyhrát a věřím, že tentokrát se nám to povede.

Už nyní je jasné, že překonáš bodovou hranici z předchozí sezony, aktuálně máš ve 20 zápasech 15 kanadských bodů. Jsi s tímto počinem momentálně spokojena?

Minulý rok jsem tolik nehrála, často jsem jezdila jako náhradník, a tak jsem ráda, že mám tento rok tolik prostoru hrát a alespoň částečně ovlivňovat průběh zápasů. Každopádně chtěla bych se více prosazovat a být týmu více přínosná.

Bodově se ti však více dařilo v první polovině sezony, pak přišla bodová pauza. Čím to mohlo být?

Moc nevím, čím to je. Nicméně víceméně celou sezónu hraji v útoku s Klárou a kapitánkou Jíťou a jsem tak spokojená. Doufám, že se nám podaří se o víkendu prosadit.

Jak v Aligators, tak v Židenicích, tvoříš nerozlučnou dvojici se sestrou Klárou. Jen velmi bystrý divák či fanoušek vás dvě zvládne rozeznat. Za ty společně odehrané roky se umíte najít i poslepu, že?

Ano, je to tak, i když já to příliš nechápu. Přijde mi, že jsme vzhledově každá úplně jiná, a i tak nás pořád i některé spoluhráčky nedokážou rozeznat (směje se). Každopádně co se týče zálib a celkově věcí, co máme rády, v tom jsme opravdu stejné. Obě máme stejné koníčky, obě studujeme stejnou školu, máme stejné kamarády. Proto spolu trávíme hodně času i mimo florbal. Florbal jsme začaly hrát za Aligators v 9. třídě a od té doby hrajeme spolu. Být dvojče je výhoda, protože mi přijde, že ji opravdu na hřišti najdu i poslepu. Častokrát nás trenéři rozdělili, ale pak nás zase dali zpět do jednoho útoku. Hraje se nám spolu dobře. Samozřejmě se občas pohádáme, ale to k tomu patří. Výhodou je, že jí na střídačce klidně řeknu, co všechno udělala na hřišti špatně, a ona zase mně. Na ostatní spoluhráčky bych si to nedovolila (směje se). 

Ty nastupuješ s číslem 46, sestra Klára s číslem 64. Je v tom ukrytá nějaká symbolika?

Ano, je 6. 4. jsme se narodily, takže si Klára vzala číslo 64, ona je starší, tak rozhodla (směje se). Já si tedy vzala opačné číslo 46. U nějakých dvojčat už jsme to viděly a líbilo se nám to. Těžké to je možná pro holky v týmu, myslím, že v tom pak mají ještě větší zmatek (směje se).

Zkus nám na konec rozhovoru říct, co tě kromě florbalu baví a jak trávíš svůj volný čas?

Já moc neposedím. Mám ráda sport celkově, takže kromě florbalu mě baví snad všechny sporty, které jsou. Kromě sportu také moc ráda a často cestuji. Také velmi ráda čtu, jdu se svým psem ven, zahraji si na klavír, nebo zajdu do sauny. Celkově tohle všechno dělám nejraději se svým přítelem, se kterým trávím většinu svého času, a také s rodinou a kamarády. Bez nich by to nešlo! Jinak momentálně studuji na Masarykově univerzitě obor Finance a právo a jsem ve třetím ročníku.