Martino, s florbalem jsi začala před 17 lety, kdy jsi v tehdejší nejvyšší ženské soutěži nastupovala za brněnské Buldočky. U současné konkurence jsi strávila 5 sezon. Jaké to pro tebe bylo období?

To už je tak dlouho? Hmm musím zavzpomínat (směje se). Pro mě to bylo především období začátků, prvních florbalových krůčků, sbírání zkušeností a učení se od ostřílených spoluhráček. Parádní byly i víkendové dvojzápasy. Sice byl člověk dva dny pryč, ale většinou jsme si užily spoustu srandy.  

V sezoně 2007/2008 Bulldogs Brno spadlo do 1. ligy, naopak Židenice si vybojovaly postup do nejvyšší soutěže. Buldočky tehdy přešly právě do Židenic, což je celkem netradiční. Jak na tento přesun vzpomínáš?

Už je to dlouhá doba, tak přesně nevím, jak to úplně probíhalo. Bulldogs v tu chvíli nechtěli nebo si nemohli dovolit ženskou Extraligu. A když jsme nakonec spadli, tak byl asi problém vyřešen. Shodou okolností Židenice vybojovaly ve stejné chvíli pro Brno místo v elitní soutěži a když o nás projevily zájem, nikdo nikomu nebránil. Mohly jsme se plynule přesunout pod hlavičku nového klubu. V tamějším kádru jsem znala již pár lidí, takže přesun nebyl nijak náročný.

V Židenicích už jsi zůstala a zařadila se mezi klubové legendy. Jak zpětně své působení zde hodnotíš?    

No to nevím, zda se řadím přesně mezi klubové legendy (usmívá se). Můj dres asi u stropu nikdy viset nebude (směje se). Ale teď vážně. Doufám, že za mnou zůstala aspoň drobná stopa a že byl klub spokojen s mou hrou.

Bohužel tvou kariéru doprovází zranění, kvůli kterému jsi vynechala celou sezonu 2018/19 a téměř celou sezonu 2017/18. Dohromady jsi byla mimo hru více než 500 dní. Co se stalo a jak těžké období to pro tebe bylo?

Tak trochu jsem měla v posledních letech větší „štěstí“ na zranění. Dlouhodobě mě však nejvíc trápilo rameno, které mi docela komplikovalo hraní. Nakonec muselo být vše řešeno operativně a bohužel až při operaci se prokázalo, že to bylo malinko horší, než se původně očekávalo. A tak se mi pauza docela protáhla. Upřímně, bylo to těžké období a vzpomínám si, že jsem byla docela i nevrlá na své okolí! Byla jsem zvyklá sportovat každý den a najednou jsem měla se vším utrum. První světlý okamžik přišel přibližně po 5 měsících, kdy mi byla povolena menší sportovní aktivita, ale pak už to začalo být lepší. Troufám si tvrdit, že kdyby nebylo mé „dvorní“ fyzioterapeutky Janči Baladové, tak bych se asi k hráčské kariéře nevrátila. Starala se o mě snad každý den a za to jí patří mé největší díky!

 Po těchto vleklých zraněních ses v minulé sezoně dokázala vrátit do týmu a znovu jsi patřila mezi opory zadních řad. I díky tvému přispění nakonec A-tým skončil na 5. místě a nadějně rozjel i čtvrtfinále s Ivanti Tigers. Bylo to pro tebe asi příjemné vrátit se zpět, a navíc přispět k takovému úspěchu?

Po dobu mé absence se tým trochu obměnil, takže jsem měla malinko obavu z návratu, ale holky mě přijaly s otevřenou náručí a usnadnily mi návrat na palubovky (usmívá se). Sezóna byla parádní. Nebyli jsme jen týmem do počtu, ale i soupeřem, který dokázal potrápit favority. Nebýt covidového konce, možná bychom dosáhly i na historický klubový výsledek, ale to už se nikdy nedozvíme. I tak to pro mě byla skvělá sezóna zakončená dobře rozjetým play-off.

V současném ženském florbale patříš mezi nejlepší hráčky co do počtu startů v základní části nejvyšší soutěže. Momentálně ti patří 8. místo. Co na to říkáš?

Abych pravdu řekla, tak jsem asi na začátku své hráčské kariéry ani netušila, že vydržím hrát tak dlouho. Na druhou stranu mě těší, že stále můžu hrát a že mi trenéři důvěřují a dávají mi příležitost i nadále se bavit hrou. I když přiznávám, že je rok od roku těžší, aby se člověk vyrovnal dravému mládí (směje se).

Na první Denisu Billou ti chybí přibližně 40 zápasů. Trumfneš jí ještě?

Deny je tak trošku nesmrtelná! Tuším, že by mohla hrát stejně dlouho jak Jarda Jágr anebo se mu aspoň přiblížit v počtu odehraných zápasů (usmívá se). Pro mě by bylo hezké dostat se před ní, ale asi jak Jarda dlouho hrát nebudu. Vše asi ukáže čas a aktuální kondice.

Marťo, jak prožíváš současnou situaci s ohledem na koronavirovou pandemii?

Je to takové složitější období, jak po stránce sportu, tak i pracovní, ale vypadá to, že se nám pomalu už začíná blýskat na lepší časy. Soutěž by se snad mohla brzy rozjet. Bude to sice náročnější, ale všichni se již těšíme. 

Jak vyplňuješ florbalovou pauzu?

Snažím se získat zpět fyzickou kondici, kterou jsem teď během pauzy zaviněné zraněním zase ztratila a zároveň využívám čas, kterého není tolik, abych dohnala nějaké restíky.

Z letní přípravy sis bohužel odnesla další zranění, které tě do úvodu sezony nepustilo. Co se přihodilo a v jakém je to teď stádiu?

Vymstil se mi jeden sprinterský souboj s kamarádem, kdy mi v plné rychlosti spadl přímo pod nohy a kotník a zároveň pata ten skok trochu nerozdýchali. Před covidovou pauzou to bylo ve stádiu léčení, ale během pauzy jsem začala postupně zatěžovat. Není to úplně dobrý, ale pohyb mi už neskutečně chyběl.

Čeho bys ještě ve své florbalové kariéře chtěla dosáhnout?

Sen každého sportovce je si odnést medaili a kdyby se nám to podařilo s Židenicemi, tak by to byla krásná tečka za mou florbalovou kariérou. Pak bych mohla odejít tzv. na vrcholu“ (směje se). A jak dlouho budu hrát? Co mi síly budou stačit, tělo sloužit, klub mě bude chtít a zároveň mi to dovolí pracovní povinnosti.

Uvažuješ, že bys po skončení hráčské kariéry přesedlala na trenérskou?

Už jsem s touto myšlenkou začala lehce koketovat. Asi by mě to bavilo, ale nemohla bych tuto práci vykonávat úplně na full-time jako hlavní trenér nějaké kategorie. Ale kdyby mě někdo chtěl třeba jako asistenta, tak bych se tomu asi nebránila!

V poslední době se z tebe stala vášnivá cyklistka, že?

V první řadě za to může Ježíšek, který mi nadělil kolo pod stromeček. Baví mě, že se můžu na kole dostat dál než když jdu běhat. Zároveň si užiju rychlost a hezky si zamakám třeba do kopců. Navíc mám kolem sebe podobné nadšence, kteří mě vytáhnou na kolo i v počasí, které panuje třeba v posledních dnech. Jen teda co mě nebaví, je to umývání kola a praní zablácených věcí po jízdě (směje se).

Máš něco, co bys chtěla na konec rozhovoru vzkázat čtenářům?

Tak snad jste se moc nenudili četbou mého rozhovoru! Doufám, že se brzy zase všichni (i s diváky) ve zdraví sejdeme v hale na zápasech.