Jančo, tvůj příběh zasáhl celou florbalovou komunitu. Co říkáš na to, jaký ohlas sbírka zatím má?

Jsem opravdu překvapená, jak dokážou sociální sítě oslovit. Sama jsem nečekala, že sbírka bude mít takový ohlas.

Jejím cílem bylo vybrat minimálně 50 000 Kč, ale podle našich výpočtů se vybralo již více než 200 000 Kč! 

Je to skvělé! Je skvělé, že se můj příběh dostal mezi širší veřejnost.

Čekala jsi, že bude mít sbírka takový úspěch a že se uváděná částka vybere ani ne za den od zveřejnění?

Abych řekla pravdu, před třemi měsíci, kdy jsme se o tom poprvé bavili, jsem si říkala, že by bylo krásné vybrat třeba 100 tisíc, že nám to trošku ulehčí. Tři dny před zveřejněním jsme se ale chytaly za hlavu, že jsme naivní a budeme rády, když se vybere 10 tisíc. Sice jsme florbalu věnovaly spoustu času už od pubertálních let, ale nikdy jsme nebyly žádné tváře českého florbalu, tak jsme si říkaly, že budeme rády, když si na nás vzpomenou aspoň ti, kteří s námi byli v častém kontaktu (spoluhráčky, trenéři, rodiče našich svěřenců). To, co se ale spustilo, nás úplně zaskočilo! Samozřejmě mile. Všem moc děkujeme!!

Do sbírky se zapojily i některé florbalové oddíly, například Chodov nebo Olomouc. Čekala jsi něco takového?

Nečekala! Oběma týmům děkuji! Vím, že se ve florbalu střílejí branky pro zdravotně postižené, ale že by to udělali pro mě jsem rozhodně nečekala. Ale nebudu lhát, v jednu chvíli jsem se zarazila a byla z toho trošku smutná. Góly se střílí pro vozíčkáře… Vždyť ještě před rokem a půl jsem běhala po hřišti stejně jako hráčky Chodova či Olomouce, a teď se pro mě střílí góly? Ale tak špatně jsem nedopadla a třeba se na to hřiště ještě někdy taky dostanu, i když třeba ne jako hráčka „veteránka“, ale jako trenérka (usmívá se).

Momentálně je na tebe upřena velká pozornost. Jak to vnímáš? Je to pro tebe těžké, nebo naopak jsi ráda, jaký dosah tvůj příběh má? 

Jsem ráda. Vytvoření sbírky byla pouze polovina toho, čeho jsem chtěla dosáhnout. Peníze, které tam chodí jsou fajn a opravdu nám pomůžou, ale zdraví nevrátí. Hlavním cílem pro mě bylo dostat můj příběh mezi lidi, aby si uvědomili, že to opravdu není žádná sranda. Stále se řeší, že je to jen chřipečka, že vážný stav mají starší a většinou nemocní lidé nebo že se umírá s covidem ne na covid. A nakonec se do stavu totálního selhání dostane osmadvacetiletá zdravá sportovkyně, jejíž jedinou „nemocí“ bylo těhotenství. Také se mluví o tom, že se mnoho lidí uzdraví, ale už nikdo nemluví o tom, jak kvalitní život žijí. U mě to schytaly nohy, ale ležela jsem v nemocnici s paní, u které to všechno odskákala hlava a věřte mi, že pro ni ani pro rodinu to rozhodně neznamená, že se z covidu uzdravila. Doufám, že sbírka i tento rozhovor lidem otevře oči. 

Sledujete průběh sbírky a jednotlivé přispěvatele? Zdá se, že se ti dostává pomoci ze všech koutů republiky! 

Sledujeme a nejraději bych chtěla poděkovat jednotlivě všem, ale to není v mých silách, protože sdílením příběhu po celé republice se objevují i jména, která neznáme. Tímto tedy VŠEM DĚKUJEME!!!

Jak se momentálně cítíš, několik měsíců od hospitalizace?

Jak by se mohl cítit člověk, který se nechce jen dívat na sport v televizi, ale chtěl by ho i provozovat a nemůže? Není to jen florbal, na kterém jsem vyrostla, ale je plno dalších sportů, které jsem hrozně ráda dělala rekreačně a dosavadní stav mi to nedovolí. Jinak můj fyzický stav se posunuje k lepšímu, zvládnu se z velké části postarat sama o sebe (oblečení, umytí, jídlo a další), což bych před pár měsíci nedokázala. A ten psychický stav mi hrozně pomáhá zvládnout rodina a přátelé. A jasně, první místo zaujímá dcera, která když se usměje, tak je hned den veselejší.

Po diagnostikování polyneuropatie tě lékaři posadili na vozíček, postupně se ale tvůj stav mírně zlepšil a už zvládáš chodit pomalu o berlích. Zlepšuje se tvůj stav i nadále?

Když jsem byla převezena z neurologického oddělení, kde už se mnou fyzioterapeutky začaly pomaličku cvičit, na rehabilitační oddělení ve FN, tak jsem ještě nedokázala ani sama sedět, protože tělo bylo hrozně oslabené a vůbec nefungovalo, jak mělo. Na rehabilitačním oddělení ve FN mi hrozně pomohli a patří jim obrovský dík! Protože jsem dostala asi ty nejlepší dva fyzioterapeuty, kteří semnou hned začali makat. Odpoledne jsem většinou padla únavou. Tolik kilometrů, co jsem najezdila na motomedu (upravené kolo pro ležící, příp. sedící pacienty), jsem asi v životě ani na normálním kole neujela. Zde taky zvítězila má bojovnost, kdy jsem si sama přidávala a říkala si, že musím ujet třeba za třicet minut ne pouze 10 km, ale třeba 14. A když mě pan Venera namotivoval, že vozíčkář nebudu, že mě postaví na nohy a budu chodit o berlích, a dělal se mnou takové věci, po kterých mě bolely svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že mám, tak to byl skvělý pocit. Velkým nábojem byla také spolubydlící na pokoji, která mi pomáhala po psychické stránce a za to ji patří velké díky!!! Poté přišel na řadu přesun do rehabilitačního centra, ale tam jsem nebyla spokojená, protože najednou nebylo tolik procedur jako ve FN Brno. Zařadili mě mezi vozíčkáře, po nakopnutí z předchozích týdnů jsem začala "zakrňovat" a přemýšlela jen nad špatnými věcmi, proto jsem pobyt přerušila a vrátila se domů.

Jak často musíš nyní rehabilitovat?

Rehabilituji dvakrát týdně ve Šlapanicích. Jinak se snažím doma každý den dělat něco navíc. Mám nakoupeno mnoho rehabilitačních pomůcek - nejlepší je asi ortopedická podlaha muffik, kde je každý povrch jiný a přestože necítím chodidla, tak aspoň zkouším nějak rozeznávat, na čem zrovna stojím. Zkoušeli jsme sehnat fyzioterapeutku domů, ale zatím jsme byly neúspěšné.

Je to pro tebe určitě těžké téma, proto jej nebudeme rozebírat detailně. Každopádně spoustu lidí určitě zajímá, jaké bylo absolvovat celý ten děsivý průběh onemocnění. Co na tom všem bylo nejhorší?

Přiznám se, že jsem se snažila hodně věcí, které jsem zažila, tak nějak vytěsnit. Začátek byl špatný v tom, že jsem měla neustále strach o miminko a moc jsem si neuvědomovala, že se nemůžu nadechnout. Poslední dny před umělým spánkem jsem začínala trpět halucinacemi a už jsem si moc neuvědomovala, co je realita. Celou dobu po porodu jsem si myslela, že najednou se vše lepší a já půjdu za malou na šestinedělí a půjdeme spolu domů. V tomto jen rodina věděla, že to tak není. Jednu dobu jsem si dokonce myslela, že porod dopadl špatně a že se mi všichni snaží zatajit, že to dcera nepřežila, proto mi ji nechtějí ukázat a nechtějí mě pustit za ní na poporodní oddělení. Ale asi tou nejhorší věcí byl umělý spánek, ve kterém se mi zdálo hodně špatných a stresujících snů. V některých jsem byla ve válce, v některých jsem byla součástí teroristického útoku a v některých jsem měla umřít, ale nešlo to. A po probuzení rozlišit, že to opravdu nebyla realita, ale pouze sny, mi pár týdnů trvalo. Vlastně doteď mě ty sny provází. Opravdu, takto neklidný spánek už nikdy v životě nechci zažít!

Svou dceru Verunku sis pochovala až šest týdnů po porodu. Jaký to byl pocit?

Přiznám se, že ze začátku mi to moc nedocházelo, že malou nevidím, byla jsem na silných lécích a ani jsem nemluvila, ve dne jsem většinou spala. Jak se ale můj stav zlepšoval, toužila jsem si malou čím dál tím víc pochovat, i když jsem se bála - budu vůbec mít pocit, že jsem máma? A popravdě na ten den nezapomenu, seděla jsem poprvé na vozíčku, poprvé jsem od probuzení dostala takový přístroj do dýchací trubice a mohla jsem "mluvit". Sestřičky mi malou daly do náručí a já vlastně jen plakala a užívala si toho malinkého uzlíčku. A v ten den jsem se stala mámou. (usmívá se)

Teď už je to skoro 9 kilový skřítek, se kterým si užíváme každou chvíli! Začaly jsme chodit na kroužek myšátek, kde to vede Mončina kolegyně z práce a se vším mi tam pomáhají. Takže i můj zdravotní stav mi dovolí, být s jinými maminkami a dětmi. Občas mě Monča vezme s malou do práce, tak můžeme být aspoň mezi lidmi. Jedny z prvních kroků ale vedly kam jinam, než na florbal (směje se). Šly jsme fandit klukům na červnový Open Game. Malé procházky jsou už taky reálné, takže ještě využíváme hezkého počasí venku.

Speciálně upravené auto určitě nebude jedinou investicí. Vzhledem k tomu, že máš omezenou hybnost dolních končetin, bude potřeba zajistit další úpravy domácnosti. Co všechno vás ještě čeká?

Právě jsme v řešení rekonstrukce koupelny. Máme vanu, takže sprchování nebylo úplně nejlepší. Ale to se snad brzy změní, pravděpodobně už do Vánoc. Zbytek bytu je v pohodě a úpravy nepotřebuje, už jsem se nějak naučila fungovat. Další investice už pak budou do menších věcí.

Chtěla bys na konec rozhovoru něco vzkázat?

Jen bych chtěla říct, že ani mně se nelíbí, že je náš svobodný život omezovaný. Taky se mi v roušce blbě dýchá. Ale jakmile se dostanete do situace, kdy se nemůžete sami nadechnout... V tu chvíli se vám změní celý pohled na svět. Buďte opatrní a zodpovědní, není o co stát! Děkuji všem doktorům a sestřičkám, kteří mi zachránili život a starali se o mě ve chvílích, kdy jsem se o sebe nemohla postarat sama.

Sbírka pro Janču nekončí. Pokud chcete udělat dobrý skutek, tak přispějte libovolnou částkou i vy. Veškeré informace o sbírce včetně platebních údajů najdete ZDE. 

Děkujeme všem za příspěvky, sdílení a podporu!