Maki, tvůj gól získal nejvíce hlasů v první anketě této sezony, gratulace! Co na to říkáš?

Samozřejmě jsem moc ráda a děkuji všem, co pro můj gól hlasovali! Byl to můj první nájezd v Extralize a jsem ráda, že jsem tým nezklamala.

Jednalo se o branku proti Startu98, která se stala první židenickou v nové extraligové sezoně. Vzala sis na starosti nájezd a poněkud netradičním způsobem ho proměnila. Kde se zrodila myšlenka zkusit takový nájezd?

Už od žákyň se mi zalíbily kličky ve stylu otoček, a když vedení Českého florbalu povolilo v pravidlech vracení se, tak nebylo o čem přemýšlet. Od té doby tuto kličku v nájezdu používám. Do teď to bylo jen na trénincích, je to velmi ošemetný nájezd.

Trénuješ a zkoušíš ho pravidelně?

Většinou každý trénink (směje se). 

Už se ti někdy podobný gól podařilo dát?

Poprvé jsem tento nájezd vyzkoušela na neligovém turnaji, na Orel Cupu ve Rtyni v Podkrkonoší. Bohužel mi ho rozhodčí neuznali. Poté jsem na něm začala pracovat ještě intenzivněji a následně jsem jej vyzkoušela na neligovém turnaji v Dačicích. Od té doby se mi dařil proměňovat, i v přátelském utkání proti Bulldogs Brno.

Trenéři určili, abys nájezd jela ty, nebo ses přihlásila sama? Věřila sis, že dáš gól?

No, rozhodovalo se, jestli pojedu já, nebo kapitánka Jitka Drápalová, která je hlavním exekutorem nájezdů v týmu. Moc jsem se do něj nehrnula, ani jsem si tolik nevěřila a ani trenér Jiří Starý mě do toho netlačil. Ale když Jíťa zavelela že pojedu já, tak jsem se toho chopila. Kapitánovi se prostě neodmlouvá! Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu, nájezd jsem zkusila a vyšel. Někdy stačí si prostě říct, že to dáte a věřit si.

Ačkoli jste v tomto utkání vedly, nakonec si soupeř díky stíhací připsal všechny body. 

Výsledek mě moc mrzel, ale o tom to je. Do každého zápasu se musí jít naplno bez ohledu na stav utkání. Bohužel Kunratice chytly druhý dech a zápas otočily na svoji stranu. Těším se na odvetu.

Po třech prohrách v řadě přišla důležitá výhra v derby. Jaký tento zápas hodnotíš? 

Zápas to byl sice jako každý jiný, ale už je v Extralize i jiný brněnský tým, tak musíme ukázat, komu patří Brno! Trochu jsme byly nervózní, i když nám trenéři řekli, že nemáme tento zápas brát tak, že ho musíme vyhrát, ale důležité je, abychom hrály v klidu a bez zbytečného tlaku. Proti Buldočkám je to vždy těžké s touto myšlenkou vstoupit do zápasu. Výhru jsme potřebovali, ať už tabulkově, tak i kvůli nám, protože nás to povzbudilo do dalších zápasů. Před zápasem panovala dobrá nálada, která vždy ovlivní celý zápas. Od nálady před zápasem se pak odvíjí i rozcvička a pak už vše jde ruku v ruce. Důležité pro nás bylo, že nás přišly podpořit zraněné hráčky a bylo o nás i dobře postaráno ze strany realizačního týmu.

A jaká panovala atmosféra po tříbodovém zápase?

Samozřejmě jsme byly spokojené, ale pořád je na naší hře co zlepšovat.

Zápas s Olomoucí byl pro tebe osobně stý v Extralize. Do áčka jsi nahlédla už před lety ještě coby juniorka, poté jsi ale byla dlouho v širším kádru a spíše mezi náhradníky. Až letos ses zařadila do sestavy a jsi stabilním a důležitým článkem 2. lajny. Co říkáš na tento progres?

Popravdě mi ani nepřijde, že je to už tolik zápasů (směje se). V juniorkách mi byla dána důvěra od tehdejší trenérky, která mi dovolila trénovat a postupně se přidat k áčku žen, a tím jsem si splnila svůj žákovský sen. Bohužel jsem měla i velký strach z holek a zároveň jsem nechtěla tým zklamat. Když jsem měla možnost zasáhnout do zápasu, měla jsem strach, přes který jsem se nemohla dostat. Velmi mi pomohlo, když mě oslovila Rtyně v Podkrkonoší, jestli bych si nechtěla vyzkoušet střídavý start v první lize. Mohla jsem se tak pořádně vyhrát a mít možnost se dále rozvíjet.

Když se nám minulou sezónu změnil realizační tým, řekla jsem si, že nemám co ztratit, buď ukážu, co ve mně je nebo budu hrát už jen první ligu. Trenéři mi dali prostor, abych mohla ukázat, co ve mně je, bohužel to ještě nebylo stoprocentní, ale po letní přípravě jsem si místo vydobyla a děkuji trenérům za tu příležitost. Jak jsem říkala už u toho nájezdu. Vše je jen o hlavě a o důvěře sebe sama. Když si člověk věří, dokáže vše!

Jak jsi v úvodu sezony spokojená se svými výkony a celkově s výkony týmu?

Mám svoje chyby, ale snažím se na sobě pracovat. Výkon týmu se postupně zlepšuje, nastavili jsme si nová pravidla, které fungují. Máme před sebou pořádný kus cesty, ale věřím, že se postupně budeme v naší hře posouvat. Nikdy nic nejde hned.

Kromě toho, že hraješ za A-tým, působíš v klubu už několik let coby trenérka mládeže. Od začátku této sezony trénuješ žákyně. Co tě na této práci baví nejvíce a co bys chtěla holky naučit?

Baví mě to moc. Trénuji v Židenicích od šestnácti let a snažím se jako trenér neustále rozvíjet. Práce s dětmi je vždy krásná, ale hlavně velmi náročná, máte velkou zodpovědnost. Jako trenér jdete příkladem svým svěřencům. Situace u žen i u žákyň je velmi podobná. Hodně zkušených hráček skončilo, ale zase zůstaly srdcařky, čehož si nejvíce vážím. Protože pokud do hry i do týmu nedáte srdíčko, nemáte šanci na týmu pracovat. Společně s trenéry Mojmírem Pruchem a Vítem Procházkou bychom holkám chtěli převážně předat dravost a bojovnost. Nechceme, aby holky hleděly na výsledky, ale aby si hru pořádně užily a získaly nové zkušenosti. Zároveň chceme holky vést k samostatnosti. Pro mě i pro nás trenéry je největší úspěch to, že holky mají ze hry radost, že je florbal baví. Nemusíme vyhrát každý zápas, ani každý turnaj, důležité je, aby věděly, že to co dělají, má smysl a baví je to a postupně se rozvíjely a neměly strach z žádné překážky, která se před nimi vyskytne.

Je na konec rozhovoru něco, co bys chtěla vzkázat čtenářům?

Děkujeme všem fanouškům za jejich podporu. Opravdu si jí moc vážíme. A chci jim poděkovat za to, že i když se nám nedaří, jsou pořád s námi. Doufám, že vám budeme moci vaši podporu vrátit!